Čtvrtek 21. ledna

21. ledna 2010 v 9:10 | Eva |  Poselství dne...

"překračuji všechny mosty s radostí a lehkostí"


...při čtení tohoto poselství, se mi vybavila moje konkrétní zkušenost s mosty, o kterou se pokusím s vámi podělit...
...od malička mám /měla jsem/...obrovský strach z mostů...a to z mostů nad vodou...už z toho je jasně vidět, že se jedná o iracionální úzkost a obavu - možná až fobii...
...všichni mí blízcí to o mě vědí...pokoušeli se mi to vysvětlit, poradit, uchlácholit...že není čeho se bát...navíc když se nebojím mostů nad zemí...kde by případný pád byl téměř totožný s pádem s nadvodního mostu..atd...

Vím, že to se mnou všichni mysleli dobře, kromě jednoho nejmenovaného muže / příbuzenský vztah vynechám i když nepředpokládám, že by někdy četl tyto stránky/...který se mě " z legrace" pokoušel dotáhnout k zábradlí a "shodit" dolů.../ už se nevídáme:-)/
...dá se s tím žít, jistě, mosty nepotkávám v životě každý den....ale mě to trápilo....nebo spíš, nebylo mi to jedno...tak jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že se s tím poperu...a zvolila jsem léčbu šokem....rozhodla jsem se přejít most - sama...a když už, tak už../ to je ta střelecká megalomanie:-)))/...přejdu Žďákovák...předpokládala jsem, že zvládnu-li to...ostatní mosty v naší zemi pro mě budou "brnkačka"...

Ten den si pamatuji, jako by to bylo včera...dojeli jsme ke Žďákovskému mostu - zhluboka jsem se nadechla a vydala se na "cestu"...zezačátku to bylo dobré...byla jsem nad zemí...ale když jsem se začala přibližovat nad vodu - bylo to tady...známá úzkost, srdce mi bušilo jako splašené...nohy mi trnuly, ruce se klepaly...byla jsem jak ochromená, dýchat jsem nemohla...
pomalu jsem postupovala dál a dál....uklidňovala jsem sama sebe vším možným a nemožným, co mi přicházelo na mysl...Úzkost se stupňovala a když už jsem téměř strnula na místě, všimla jsem si, že jsem v polovině mostu....moje panika dostoupila vrcholu, najednou jsem nevěděla co dál...Stála jsem uprostřed Žďákovského mostu a hlavou mi letěla otázka...co teď...Při všem svém zatmění smyslů jsem věděla, že mám tři možnosti...vrátit se, jít dopředu a nebo skočit dolů...

...ale jediné co má smysl je ..."něco udělat"... cokoli...je to na mě...a nikdo jiný to za mě neudělá....je to moje výzva...můj úkol...můj most....

Uvědomila jsem si, že sama sebe považuji za věřícího člověka...najednou mi projela hlavou otázka...kde je Tvá víra...tohle je zkouška Tvojí víry....nikdy na ten okamžik uprostřed mostu nezapomenu....pomalu jsem vykročila....dopředu...pomalu, krok za krokem...pomalu jsem začala dýchat...pomalu jsem si uvědomila, že žiju...že můžu jít, dýchat, smát se ...můžu cokoli.....

Každý z nás máme své mosty...své výzvy...své možnosti...je to na nás...máme na vybranou...:-)
Moje mosty jsou dnes duhové...mosty z barev, mosty z lásky....děkuji ...

s láskou Eva

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | 21. ledna 2010 v 14:00 | Reagovat

Krásně se to čte.Vždy když odsud odcházím jsem o něco bohatší. Díky Evo :-):-):-)

2 Eva Reslerová Eva Reslerová | 21. ledna 2010 v 15:44 | Reagovat

Moc děkuju Petře...sdílení potěší...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama